EVA JIŘIČNÁ

Úspěch? No a co? Převzato z portálu Lidových novin
23. dubna 2010

S nejslavnější architektkou českého původu Evou Jiřičnou o vaně z platiny, o světě bez limitů a taky o tom, proč by se princ Charles neměl stát králem.

Vy máte ale krásnej klobouk, ten vám závidím,“ zírá Eva Jiřičná (71) okouzleně na fotografovu hučku, pravda, zakoupenou v New Yorku. Vitalita téhle elegantní lady je obdivuhodná. Ve věku, kterého se jen dožít je úspěch, má program rozpočítaný na minuty. Křehce působící dáma je vstřícná, usměvavá a skromná, určitě si ale umí pevně stát za svým, vytrénovaná desetiletími hádek se stavbyvedoucími, památkáři i investory. Což nám koneckonců předvede, když ostře zkritizuje prince Charlese za to, jak se plete do architektury. Při tom všem ale „královna skla a kovu“ stojí nohama pevně na zemi. Ostatně oblíbené úsloví jejího dědečka prý bylo: „Husa přeletěla moře a přistála jako husa.“ Zkrátka člověk by si o sobě neměl moc myslet. Dokonce ani když je komandérkou Řádu britského impéria.

* Když se člověk dnes rozhlédne, uvidí americké haciendy s blankytnými bazény, zemljanky zapuštěné do země, nové zámky s cimbuřím, lofty z továrních hal, celoročně klimatizované skleněné krychle, domy, co vypadají jako periskop. Co je vlastně teď v architektuře moderní?

Já myslím, že všechno to, co jste vyjmenovala. Začali jsme být tolerantnější ke všem vlivům. Taky vidíte dívku v minisukni vedle jiné, která má sukni ke kotníkům, ženy zahalené až ke krku a některé odhalené až do pasu. Já se domnívám, že celá ta škála možností, která se nám v jídle, v architektuře, v módě nabízí, je známkou naší doby.

* Nesouvisí ten chaotický estetický ideál s hýřivostí?

Trošku ano. I když s recesí hýříme trošku méně, pořád žijeme v přebytku. Ale taky se nám otevírají nové obzory, zkoušíme jiné věci, což je dobře.

* Jsou na tom Češi hůř, nebo lépe se stavebním vkusem než Angličani?

Nevkus v Anglii existuje jako tady, nevkus je internacionální nemoc.

* Takže to není tak, že v bohatší zemi se staví méně špatné architektury?

Bohužel ne. Bohužel to s penězi moc nesouvisí. Vkus souvisí spíš s inteligencí a se vzdělaností, s výchovou. Ve skandinávských zemích je nevkusu méně, protože se ve škole odmalička učí o kvalitě životního prostředí. Češi se ve škole učí počítat, správně psát čárky, ale nikdo nevychovává děti ke kultuře bydlení. Ani v Anglii ne.

* Co je podle vás dnes největší luxus?

Víte, luxus může jít do naprosto nehorázných mezí. Jeden člověk zDálného východu si dal ulít vanu z platiny. To už ani není k smíchu, spíš je mi ho líto, když něco takového potřebuje. A někdy zase lidi potřebují velký prostor, a pak v něm nevědí, jestli mají jít z jedné místnosti do druhé, nebo z druhé do třetí nebo co. Nebo si koupí nejdražší židli, jakou vůbec lze koupit. Abych řekla pravdu, mě to vlastně nezajímá. Když člověk má peníze, je to na něm, aby si je utratil. S penězi se dá udělat mnoho dobrých věcí, jenže takových lidí, co za sebou nechají nějaký pěkný park nebo dají třeba umělcům příležitost udělat krásnou sochu, je velice málo. Kdo má peníze, většinou koupí to, co se za velké peníze prodává. A když něco stojí osm milionů dolarů, tak to přece musí být dobré. Ale řekla bych, že se tím svět stává chudším.

* Ještě pořád, i po těch 20 letech, se liší život v Británii a v Česku?

Anglie nikdy nebyla okupovaná. A život v té jedné společenské skupině probíhá de facto ve stejných kolejích, jako probíhal třeba po první světové válce. Druhá věc je, že v Anglii je teď hodně cizinců a mnoho z nich má velice nízký životní standard. A ten je nižší než tady. Kontrasty jsou v Británii daleko větší než v Česku.

* Řekla bych ale, že Britové jsou na sebe vlídnější než Češi.

No když jsem přijela před čtyřiceti lety do Anglie, tak o tom vůbec nepochybujte, že to tak bylo. Šokovalo mě třeba, že mi průvodčí v tramvaji poděkoval, když jsem si od něj koupila lístek. Prostě děkuji nebo promiňte jsou nejdůležitější slova anglického slovníku, jsou daleko častěji používána než tady. A taky když jedu autobusem v Londýně a na někoho se usměju, tak mi prostě úsměv oplatí. A tady? Když se na někoho usměju, je pravidlem, že se ten člověk podívá doleva, doprava, jako komu to patří... A pak zabodne pro jistotu pohled do podlahy. (směje se) To se časem spraví.

* Mimochodem, naučila jste Brity vyslovovat své jméno?

(rozesměje se) O to jsem se ani nesnažila, to totiž není možné. Oni umí jen anglicky. Je to prostě nezajímá. Mně říkají Íva. A já se tak už radši sama představuju, přece se nebudu hádat pokaždé, když mi někdo zatelefonuje. Moje příjmení vyslovují Džerykna.

* Když jsme u vztahů mezi lidmi, mrzelo vás, když vás tady obviňovali, že jste jako předsedkyně poroty soutěže na národní knihovnu nadržovala ze známosti Janu Kaplickému?

Víte, já jsem s Kaplickým žila deset let. A když se partneři rozejdou, měli by se nenávidět, ne? Mrzelo mě samozřejmě, co se psalo, protože to nebyla pravda. Já jsem byla jedním členem té komise, kde bylo osm lidí. A já do posledního okamžiku nevěděla, že všichni ostatní budou hlasovat pro ten projekt. Já jsem taky nikdy neřekla, že ten projekt preferuju, ta budova prostě byla lepší než ostatní. Taky když teď půjdete na Kaplického výstavu, kterou jsme včera otevřeli v DOXU, uvidíte, jak ten člověk celý život neúnavně pracoval. Nikdy nekoukal do stropu, vždycky držel tužku, většinou i dvě tužky, protože on kreslil oběma rukama.

* Je těžší prosadit nějaký futuristický projekt v Británii, nebo v Česku?

Tady je to, myslím, horší. Angličani jsou zvyklí být tolerantní daleko delší dobu. Takže tam sice taky někdo nad projektem zakroutí hlavou, taky se leccos napíše, ale oni jsou trochu flegmatičtí a nakonec si zvyknou. Hodně konzervativní je jen skupina kolem prince Charlese.

* Tady mluví do architektury prezident a v Británii zase princ Charles?

Ano. Všichni architekti v Londýně mají problém s princem Charlesem, kromě několika, kteří dělají přesně to, čeho si princ žádá. Princ Charles podporuje architekturu doby, ve které se stavěly jeho zámky, všechno ostatní je špatně. Richard Rogers musel nedávno odvolat svůj projekt, protože se princi Charlesovi nelíbil. Byla vypsána nová soutěž. Princ Charles se chová naprosto nevhodně a nedemokraticky. On si to může dovolit, protože je princ Charles, ale všichni mu to vytýkají. Doufám, že on králem nebude. Řekla bych, že jeho synové jsou k tomu daleko vhodnější než on, protože on má pocit, že z pozice svého narození může lidem diktovat, čím se mají obklopit. A tohleto kritizování a ničení práce architektů... Například když byl tady v Praze a já jsem ho provázela kostelem svaté Anny, tak se rozčílil nad tím, že jsou tu barokní výzdoby. „Máte v Praze baroka přece dost – tak to vyhoďte!“ To je pro mě princ Charles. No a co říká pan Klaus o knihovně, to by si taky mohl dát zarámovat. Já jsem ho nikdy osobně nepotkala. On je určitě člověk velice vzdělaný. Ale měl by se jako prezident chovat demokraticky. A ty své názory nedávat najevo způsobem, který ovlivňuje veřejné mínění.

* Rozumí architektuře královna?

Královna architektuře možná nerozumí, možná ano, ale ona se vždycky zachová jako dáma. Přijde na otevření budov Richarda Rogerse jako všech těch packalů, co kopírují architekturu šestnáctého století. A vždycky vykoná svou funkci s úsměvem, popřeje všem všeho dobrého do života. Je to osoba na pravém místě, skvělá žena. Doufám, že nám tam ještě dlouho vydrží.

* Setkala jste se s královnou osobně?

Několikrát. Vzpomínám si, že poprvé jsem ji potkala, když jsem pracovala na projektu přístavu v Brightonu, to bylo někdy v roce ‘80. Jí se ta architektura velkého přístavu asi nemohla líbit. Ale ona v horkém slunci, bez parazolu, všechno prošla, nechala si všecko ukázat, no a pak jsme v salonku prohodily pár vět. Ona naprosto ví, jak se chovat, nic nekritizuje, nikomu neublíží, zapamatuje si to důležité. Vždycky se zachová perfektně. Já jsem neslyšela, že by královna někoho urazila.

* V kinech teď běží dokument Oko nad Prahou o peripetiích kolem Kaplického knihovny. Je podle vás ten projekt definitivně u ledu?

Mnoho lidí si myslí, že se jednou postaví. Jenže v architektuře hraje čas velice důležitou roli. A návrh knihovny je už teď dva roky starý. Kaplický by ji teď určitě udělal jinak a rozhodně by vypadala jinak, kdyby stála jinde. Samozřejmě existují lidé, kteří by knihovnu mohli realizovat, postavit se dá všecko, my už nemáme žádné limity. Ale na té původní parcele jsou bagry, tam už knihovně pšenka nepokvete. A jestli se někde najde jiná parcela... Já se domnívám, že aby se postavila národní knihovna, potřebuje to podporu státu. No, máme před volbami, uvidíme. Moc nevěřím tomu, co slibuje Jiří Paroubek, že když vyhraje, knihovnu postaví. Ale nechci být pesimista. Jestli něco z Kaplického díla má naději, tak je to „rejnok“, koncertní hala v Českých Budějovicích. Zatím se čeká na územní rozhodnutí.

* S Janem Kaplickým jste deset let žila, 50 let jste se znali. Teď hodně pomáháte jeho vdově Elišce. Ve vás opravdu není žádná žárlivost?

Asi pro to nemám geny. Já jsem nežárlila ani na Kaplického první ženu a rozhodně nežárlím na Elišku, která prožila tak neuvěřitelnou tragédii. Já jsem se skoro rozbrečela, když jsem viděla, jak je Johanka svému otci podobná. Oni mají úplně stejné oči, tak trošku smutné. A než se ta malá holčička usměje, projde tím samým procesem jako Kaplický, to měl celý život. On se vždycky podíval a chvíli tam byl takový trpící element. Teď na vernisáži Kaplického výstavy jsem v zahajovací řeči taky řekla, že nejlepším Kaplického projektem byly jeho dvě děti. Víte, Kaplický vždycky vedle sebe někoho potřeboval, protože to byl člověk hodně emocionální. Celý život obdivoval ženy, krásné věci, k čemuž patřilo i to víno i ty lišky na kmíně. Měl štěstí, že se v životě poznal s mnoha ženami, na vernisáži jsem jich taky pár potkala. A se všemi jsem schopná bez jakékoli žárlivosti, dokonce s radostí si popovídat. Zabývat se žárlivostí nestojí za to. I já jsem měla samozřejmě ve svém životě víc mužů než jen Kaplického. Sešli jsme se, rozešli jsme se, jsem vděčná za dobu, kterou jsem s nimi prožila.

* Ve vaší televizní Třinácté komnatě zaznělo z úst vašich přátel, že na vás Kaplický profesně žárlil...

Jo, je to pravda. Ale architekti na sebe pracovně běžně žárlí a já myslím, že na mě žárlilo víc lidí než jen Kaplický. On měl neobyčejný talent a já jsem nedostala od pánaboha toho talentu moc. Takže on si musel jistě právem myslet, jak je to možné, že tahleta osoba má úspěchy?

No tahle osoba měla úspěchy jenom proto, že asi měla jednodušší přístup k lidem, že byla tolerantnější k požadavkům klienta nebo co.

* Každý architekt chce za sebou zanechat něco velkého, o čem všichni mluví. Jak to udělat, aby netvořil víc pro své ego než pro lidi?

To určitě hrozí hlavně na začátku, kdy si myslíte, že uděláte do světa velkou díru. A když pak zjistíte, jak je to těžké, máte spíš plno strachu, jestli to vůbec bude stát. Ale jistě, jsou architekti, kteří to „ígo“ mají do konce života, a možná to jsou právě ti, kteří to dotáhnou dál, protože ignorují vše ostatní. Já možná žádný „ígo“ ani nemám. Člověk musí samozřejmě věřit, že jeho nápad je dobrý, jinak by nemohl nikoho pro ten proces nadchnout. A architektura je týmová práce.

* Vašimi poznávacími znaky jsou sklo a kov, skleněná schodiště. Sklo je křehká věc. Stalo se, že vám prasklo?

Už jsem se časem vycvičila, jak musí být veliký ten kus železa, aby přenesl takový nebo jiný tlak, to je otázka pochopení principu statiky. Samozřejmě se nám stalo, že schody byly nainstalované a já je měla vyzkoušet. Jsem lehká, ale jak jsem šla nahoru, slyšela jsem, jak pode mnou stupně praskají. Museli jsme tu škodu zaplatit. Ale byla to dobrá lekce.

* Dali vám rodiče nějakou radu, která je vám dodnes užitečná?

Já jsem měla skvělé rodiče. Moje maminka byla ale dost přísná, když jsem přinesla jedničku, řekla: „No a co?“ Takže já nic nečekám. To je skvělá filozofie. Dělám, co můžu a jak můžu nejlíp. A když se to nepovede, no a co? Příště to musím udělat lepší. Já nikdy nebrečím nad prohranými soutěžemi, to je maminčina zásluha. A můj tatínek zase říkal: „Když je ti nejhůř, tak se zasměj.“ To můžu každému doporučit.

* Je pravda, že jste prodělala obrnu?

No ano. Byly mi čtyři roky, chytla jsem to v bazénu ve Zlíně, kde jsme se byly s maminkou koupat. Neměla jsem vůbec žádné reflexy. Odvezli mě do nemocnice v Uherském Hradišti, kde ale neměli léky, bylo to za války. Nechali mě na izolaci v posledním patře. Zrovna byly nálety na Uherské Hradiště, takže si pamatuju, jak tam lítaly stíhačky kolem oken. A já byla úplně sama, nemohla jsem chodit, dokonce ani slézt z postele. No ale zaplať pánbů, nějak se to vyřešilo.

* Znamená to, že musíte celý život cvičit, rehabilitovat?

Ano, já cvičím celý život. Ale dělám to ráda. Ono se mi to nakonec vrazilo hlavně do kolen, kolena mám trošičku neohrabaná.

* Působíte jemně, laskavě. Jak se vám jedná na stavbách s metrákovými chlapy, kteří každého překřičí?

No oni by hlavně vždycky chtěli architektům dokázat, že jsou hloupí. A tak já jim řeknu: Pánové, a jak byste to udělali vy? Já to vlastně neumím. Vždycky mi pomohli, když jsem o to hezky požádala.

* To je ale typický ženský fígl, ne?

No možná ano, ale na druhé straně, já to často myslela i upřímně. Protože když jsem začala pracovat v Británii na Brighton Marina, co jsem věděla o tom, jak se lije beton? A když jsem tam chodila a vykládala, že ten beton musí být naprosto perfektní, a on se potom dal do vody a hnedka na něm vyrostly chaluhy, tak mě někdo prostě musel poučit. Ale já se taky dovedu pěkně hádat, když je nějaký detail na stavbě špatně udělaný, myslím, že na to lidi těžko zapomínají. Ale když vidíte, jak na stavbě ti nešťastníci v prachu, v blátě, v zimě pracují, je vám jasné, že by jim architekt měl tu práci spíš usnadnit. A ne aby si bohorovně řekl, že jeho idea je ta nejlepší a je mu fuk, jestli tam pak Vopička na stavbě trpí. A když těm lidem pak ještě řeknete děkuji, vidíte, co to pro ně znamená. Můj první spolupracovník v Anglii mi kdysi řekl: „Nejdůležitější je, když ukončím projekt, abych měl víc kamarádů, než když jsem ten projekt začínal.“ Chudák, už je na pravdě boží. Ale tuhle jeho větu mám pořád na paměti.

***
Eva Jiřičná

Má Řád britského impéria, byla zařazena mezi průkopníky designu 20. století, např. vedle Le Corbusiera. Je členkou Královské akademie umění. Narodila se ve Zlíně, její otec byl architekt. Absolvovala ČVUT a AVU. 1. 8. 1968 odjela na stáž do Londýna, čs. úřady jí sdělily, že její návrat je nežádoucí, a v nepřítomnosti byla odsouzena ke třem letům vězení. Pracovala v ateliéru Louis de Soissons, spolupracovala i s R. Rogersem. Věhlas si vydobyla návrhy interiérů módních obchodů. V roce 1986 založila architektonické studio (druhé má dnes v Praze). Je rozvedená a bezdětná.

OČIMA AUTORKY

Fotograf měl problém: Paní Íva Džerykna, jak její jméno vyslovují v Anglii, při rozhovoru skoro pořád klopila oči k desce stolu. Výraz skromnosti? Rozpaků? Nebo soustředění? Nevím. Měla pečlivě upravené, červeně nalakované nehty. Nešly přehlédnout. Možná se to tak v Británii prostě nosí. Ale mně ty barevné drápky symbolizovaly její neuvěřitelnou energii a posedlost prací. Přitom ve tři v noci jí prý volali, že její odpolední let do Londýna je kvůli islandskému vulkánu zrušen. „Už jsem neusla,“ říká a usmívá se při tom.

Alena Plavcová

Politici versus důchodci, aneb jak jsem se došourala do důchodu a jak tedy koukám...

Začnu trochu ze široka, ale jen malinko.
Za mých mladých akčních let jsem vnímala důchodce jako chudé příbuzné. Všeobecným veselím byly historky, jak se pozná důchodce a několik více-méně nevtipných vtipů, jak je záslužné, když se důchodce přejede autem. Byl to dost drsný vtip a vzhledem k tomu, že vtipy si nepamatuji, komolím je, když mi náhodou některý uvízne v hlavě a ani si na ně nepotrpím, správnou verzí nemohu sloužit, jen jak jsem nastínila.
Jak se kdysi poznal důchodce: Oblečen v převážně temné barvy, hlavně v barvě hnědé, o módě se nedalo mluvit, móda byla dávno vyšumělá. V síťovce si taková smutná postava nesla láhev piva desetistupňového, čtvrtku chleba a uzenáče. Dnes sice uzenáč nepatří mezi potraviny nejlevnější, ale tehdy ano.

Narodila jsem se do země se systémem daným, který jsem neovlivnila. Prostřednictvím představitelů 3 mocností jsme byli určeni do východního bloku a dalšími dějinnými událostmi, o které se postarala naše většina předválečné generace, bylo naše ideologické zaměření zpečetěno.
Od malička jsem poslouchala, že žijeme budováním radostnějších a blahobytných zítřků, a ve škole nám bylo hlásáno, že dobrými známkami dáváme ránu americkým imperialistům a tím se zasloužíme o mír na celém světě.

Když jsem trochu rozumu pobrala, měla děti, měla jsem tu vymoženost, že jsem směla a hlavně musela pracovat, jakože rovnoprávná žena s mužem. To bylo sice hezké, ale kloubit to s těmi dětmi, když pracovní doba byla od někdy do někdy, bylo docela náročné, kór když se na potraviny většinou stály fronty. Život byl tedy ve stylu kvapíku, ale nestěžuju si, jen to konstatuju. Byla to doba, kdy hlavním heslem dne bylo – nechte (nechme) to dětem. Myšleny některé potraviny, např. na jaře i obyčejná jablka. I generace před námi takto postupovala a měli to za války i během ní, horší.

Politicky jsem měla chápat, že jenom usilovnou prací se budou mít naše děti lépe. Stále se budoval mír, žně nebyly žně, ale boj o zrno a v sobotu i v neděli se budovalo v akci Z cokoliv, co bylo potřeba, jako např. kulturní dům. Kdo nešel, byl nepřítel.
Hranice byly otevřené jen do socdem zemí a pro někoho ani to ne. Kdo měl podnikavého ducha, mohl si ho nechat hezky v pokojíčku doma, protože podnikat se zde nedalo. Kdo chtěl na zkušenou do světa, každý nemohl, jen vyvolení. Kdo chtěl studovat ve světě, tak zase jen vyvolení, někteří nemohli studovat ani ve své domovině.
Mzdy jsme dostávali podle tabulek. My dva s mužem jsme měli povolání, které bylo určitým způsobem optimistické, protože byly vidět hmatatelné výsledky. Jak v projekční, tak i realizované části. Tedy dům, byty, komunikace, obchody, apod. na jejichž vzniku jsme se podíleli, byly vidět.

V době, kdy většina mé generace žila všedním životem budování zítřků, v přesvědčení, že k žádné politické změně za jejich života nemůže dojít se dít začalo. Prasklo to, bouchlo to, a byl tady místo socializmu kapitalizmus. Podrobností netřeba. Dějiny jsou čerstvé. Všichni byli nadšení, všichni se na sebe usmívali a zaklínali se, že si teď utáhnou opasek, že teď vydrží nějakou dobu v odříkání, ale že konečně těm našim dětem bude líp...

Všimněte si prosím, celým psaním se prolíná jako červená nit - lepší zítřky pro naše děti.

V rámci velkého třesku, kdy podniky jeden den byly, druhý den nebyly, bylo nutné řešit vše téměř v poklusu. Řešila jsem, změnila jsem, přeškolila jsem se z technika na ekonoma. Docela úspěšně. Dokonce na konec mi bylo nabídnuto zaměstnání.

Před třemi lety jsem odešla do důchodu, dokonce po určitém čase po nároku na něj. Nevím jak kdo, ale já toho měla za celý život plné kecky. Cítila jsem, že je to tak akorát. Celý život jsem něco musela, tak konečně začíná období střídání stráží, teď už nemusím...

Je 20 let po velkém třesku. Naše vládnoucí politická seskupení ve dvacetiletém kapitalistickém období umožnily svými, mnohdy záměrně nejasnými, zákony tunely, úpadky podniků, které by padnout nemusely (nechtějte na mě příklady, žili jste zde jako já), korupční- nevyjasněné aféry, předražené státní zakázky, zmanipulovaná výběrová řízení, zvýhodňování neumětelů z důvodu příbuzenských či závazkových vztahů, poskytování trafik, rozkradení majetku, atd. atd.
Dnes se hovoří o miliardových dluzích. Za dvacet let hospodaření se nedá mluvit o dluzích z předlistopadové doby. Nebudu pitvat, která strana vládla déle a která má větší vinu na současné situaci. To je naprosto zbytečné.
Aby naši vyvolení, lidem zvolení Ti nejlepší z nejlepších obhájili svá korýtka, své posty, moc a prebendy z nich plynoucí, umravňují tu nejslabší část obyvatel, aby svými požadavky na důstojné důchody nezadlužovala další generace, aby měla pochopení pro blaho svých dětí, jakoby ho neměla na zřeteli celý život.

Důchodci se leckdy opovrhuje, mají přezdívku – duchny, vyžírkové apod. Tito důchodci mají pochopit, že teď, když jsou staří a lékaře potřebují více než mladí (tedy většinou, ne vždy je to pravidlem), tak mají jásat, že je jim umožněno si připlácet na léky a recpty. Od nich se nechce, aby sklonili hlavy a řekli si, ach jo, co se dá dělat, oni po nich ještě chtějí, aby se radovali, že to jinak nejde a že mají pro to pochopení a zase říkali, jen to nechte dětem...

Ohledně zdravotnických poplatků jsem napsala, že je budu platit i ráda, až někdo povolaný pro zdravotnictví zajistí:
1. Solidní ekonomickou zprávu o stavu ve zdravotnictví, zpracovanou předním ekonomem
2. Špičkového managera pro řízení zdravotnictví (ne lékaře)
3. Rozbor dopadu na sociálně slabší skupinu lidí a vyvození důsledků a následných opatření
4. Hledání jiných zdrojů dofinancování zdravotnictví
5. Změnu organizace práce a ohodnocení zdr. personálu
Nikde jsem neslyšela, že by se zdravotnictví řešilo na půdě zdravotnictví, tak jak jsem to sepsala do pár bodů.

A ještě na závěr.

Ti z mladší generace, kteří nás viní z toho, že se kvůli nám naše země zadlužuje a že jim ničíme budoucnost. Začněte něco pro svoji budoucnost dělat sami a svým rodičům poskytněte důstojné stáří. Nejen z vlastní kapsy, ale i prostřednictvím poltické angažovanosti a zákonů.

Na toto zamyšlení reagoval, dne 16.9.2009 svým článkem na blogu Lidovek pan Viktor Drvota:

Důchodkyni, paní Nadě.
Těchto pár myšlenek se mi vynořilo, když jsem si přečetl článek paní Nadi Dubcové o důchodcích a jejich problémech. Byly zprvu myšleny jako diskuse pod její slova. Ale těch mých slov bylo trochu mnoho. A tak přijměte tento článek jako samostatný výtvor. .

Moje maminka měla 630 korun československých důchodu do měsíce. A patřila k těm chudým příbuzným, jak o nich paní Naďo laskavě mluvíte .Jen obsah její nákupní tašky byl snad trochu jiný, než láhev piva a uzenáč. A mohu vám říci, že ty podařené fóry znala i ona a než vstoupila do jízdní dráhy, tak se obezřetně třikrát rozhlédla… Aby si nějaký zvláště uvědomělý soudruh nechtěl zlepšit kádrový posudek….- A byly také ještě jiné dobroty pro chudé proletáře….Proletář, proletář? Co to blábolím proletář v zemi s vládou proletariátu? To byli tedy Proletáři také v zemi proletariátu? To by se tedy jednalo o proletáře na kvadrát!- Takže moc daleko to nedotáhli ti koumáci bolševícký ... Co všemu tak dobře rozuměli, protože koukali přes brýle vědeckého socialismu a tak jim bylo všechno jasné. A nikdo, hergot, nemusel mít blbou náladu. Nějaký lump mohl prohlašovat, že tady jsou chudí. Tedy chudáci. – Tak na to prosím byla metla. Takovému ničemovi, který hledá blechy tam, kde nemohou být, je potřeba nakopat zadek a případně ho i zavřít do ajnclíku. My ti dáme chodit na brigády v akci Z. Ty padouchu, to by se ti to žilo, budovat socialismus a dokonce si i zpívat.- Naproti tomu jeden ze strýců měl také důchod, jestli se to dá nazvat důchodem . Přes 3000 korun. Takže nebylo všechno šedivé. Že ano soudruzi. Nebo jak? . No a za 40 let bujného skotačení, kdy kilo chleba bylo za korunu, začaly padat balkóny lidem na hlavu- a to i uprostřed města pražského. Takže, řekněme z 9. místa mezi zeměmi s nejlepší ekonomií na světě ,to bylo před nástupem rudé jedenáctky (tady se nejedná o Spartu- ty jsou temně červení – tito a tyto byli rudí a rudé jako krev- jako Garibaldi) nás pozvolna a opatrně posadili, prosím pochopte tu jemnocitnou snahu- aby se nám nic nestalo, prdelkou do studené louže. A nastala i doba, kdy všechno už ˇzařídiliˇ a fantasie jejich koumáků již nemohla přijít na nové zdroje zábavy.A tak pozvolna a pomaloučku přicházel listopad 1999. Proletáři zůstali proletáři a ti druzí? To nebyli žádní soudruzí. Oni přece nejsou druzí….. Vždyť oni jsou ve skutečnosti první u korýtek a koryt- - tak jak by mohli být druzí?- Takže český jazyk musí najít nový výraz pro ..,no o koho ono vlastně jde?. Áno , áno -něco jako Souprvní . No a máme ring volný a druhé- nebo kolikáté je to -kolo . Tentokrát v jiném seskupení . Systém se jmenuje já na bráchu a brácha zase na mě. A opět jde o miliardy. Takže milí Jardové, když je někdo blbej , tak není chytrej a proto nemůže mít peníze. Vždyť takovej blbej by z těch peněz nic neměl, jenom by utrácel. A co by z toho bylo? No přece, jenom spousty závisti. Paní Naďo píšete, že jste se narodila do země s předem určeným ideologickým zaměřením.A toto zaměření nešlo ovlivnit. Díky 3 mocnostem a předválečné generaci, jsme se ocitli na klíně strýce Stalina. A ten s námi hrál ustavičně přesilovku. - Přiznám bez mučení, že jsem se narodil před druhou světovou válkou . 10 milionů osamělých - proti 80 milionům. Zvonil tehdy zrady zvon. Ve vzduchu viselo osudové napětí. Strejda, co mi dával krásný knížky říká a na do smrti bude v mojí paměti říkat: Dejte mi břízu a já jdu . -A taky se mi v noci zdálo, bylo mi 10 let, jak stojím v řadě s ostatními obyvateli Prahy. A oni- tedy němečtí vojáci – nás rozpočítávají a každý desátý bude zastřelen.-To byl jeden z návrhů, které se měly uskutečnit po smrti Heydricha.- Že jsem viděl padat bomby , které jsem měl přímo nad hlavou- za jednoho krásného únorového dne uprostřed Prahy. Střelbu kolem rozhlasu v 45. a i 68. Zatýkání, mučení, popravy. Horáková…. A přece bych řekl, že jsem Čech a nechci měnit. A ta generace osudových rozhodnutí je i částí mojí krve. Co bych dělal já ve stejné situaci ? Sám nevím.- Jsou to ale moji lidé. Nemám se za co stydět. Ti, kteří chtějí soudit a odsuzovat – budiž, mají svůj názor a myslí si, že ten je dobře fundovaný.- Vidím, jak šedá je teorie proti zelenému stromu života.- Toto je moje domovina.Tady vyrůstají lidé z mého masa a kostí. Jsou to i moji předkové a i moji následníci. Jsem to i já v nich.. A dost možná, že některý z Vašich učitelů byl i příslušníkem mého ročníku. Je těžko předpovědět, čím jednou budeme v našem životě. – A i soudruh Stalin měl svou oblíbenou píseň Suliku. Tak nemůže být tak hrozný, myslel mnohý z nás… Ale hlavním mottem vašeho hezkého článku , jako šídlo v pytli , je otázka spravedlnosti. Ne té psané v zákonech a literách, ale v hlavách lidí.Vy napíšete slova svého vyznání a někoho napadne následovná odezva: ˇNejhorší na tom je, že Vaše generace si neuvědomuje, že něco jako důchod vůbec nemusí být. Pěkně děkuju, paní, nechce se mi platit na Vás a vyjít s prázdnou!ˇ- A o něco dále: Radši si važte naší "solidarity". – Zde jde o projev svobodné mysli. - Když někdo promluví , mluví nejen o tématu o němž se vyjadřuje, ale hlavně sám o sobě. Ta doba, do které se hodí slova shora zmíněného pisatele je neurčitá. Vikingové na příklad měli řešení tohoto problému, tedy lék na stáří: skok z vysoké skály. A něco na tom bylo. Rychlý a krátký konec. - Každá společnost má své řády . Čím vyspělejší je společnost, tím méně hlasů podobných pisatelovu. – Společnost má tedy nejen úkol a povinnost sehnat prostředky na sociální účely , ale také musí být schopná obhájit slabší proti belzebubům . - Dělá česká společnost vše pro své občany vyššího věku? Význam pisatelova hlasu říká jasně a nesmiřitelně: Ne, současná společnost nedělá to, co se na kulturní stát sluší….- A co by měla společnost dělat? Nemluvím o výchově, což je komplexní otázka pro mnoho resortů.K lepšímu pochopení otázek na příklad důchodců je potřeba , aby sami důchodci se snažili o zřízení vlastní organizace, která se stará o zachování práv pro starší lidi a která se účastní i práce v parlamentu. Taková organizace nemusí být příslušná k nějaké politické straně. Je politicky nezávislá a dostává dotace od svých členů , v podobě příspěvků a též státní podporu. - Měl by vycházet i celostátní časopis, kde se probírají aktuální problémy pro důchodce zejména sociálního , právního nebo zdravotnického obsahu . Také se na stránkách časopisu pro důchodce pranýřuje diskriminace na základě věku. Takže ona stávající praxe , kde jako argument přichází nadávky- to duchna či vyžírka, neprojde bez odezvy.- A v neposlední řadě je potřebný speciální ombudsman pro důchodce. Ta dnešní , centrální funkce ombudsmana nestačí na celou společnost. Určité resorty, mezi nimi v první řadě otázky diskriminace na základě pohlaví, stáří, etnického původu musí mít své vlastní odborně vyškolené ombudsmany. - To je několik popudů k zamyšlení. Děkuji za pozornost.
Viktor Drvota Důchodkyni, paní Nadě.
Těchto pár myšlenek se mi vynořilo, když jsem si přečetl článek paní Nadi Dubcové o důchodcích a jejich problémech. Byly zprvu myšleny jako diskuse pod její slova. Ale těch mých slov bylo trochu mnoho. A tak přijměte tento článek jako samostatný výtvor. .



MUDr. Viktor Drvota

Můj článek na bigblogu v Lidovkách

Všechno už tu jednou bylo.

Povšimnite si první osoby zprava. Na této fotografii se dochovalo, že zde již jednou byl i mobil. Jeho predchudce se nazýval Našeptavac. Jeho výroba byla zastavena, protože se jím šířily nesprávné myšlenky, na jejichž podkladě se buntoval obyčejný lid
Snímek ze sbírky Reachovy. Muzeum hl.m. Prahy.

Věčné dohady, protesty, partikulární zájmy a vše co souviselo s kamenným životem Prahy.
Dne 11. února 1893 byl vydán asanační zákon, který zahrnoval dle tehdejší mluvy, nápravu nemožných zdravotních poměrů, hlavně v páté čtvrti pražské, Židovském městě. Zákon měl trochu široké hranice a tak asanace zasáhla i rázovité Podskalí a bohužel i jiná místa, kde se jménem špatně pochopeného pokroku a zdravotnictví dalo něco bourat.

Roku 1896 vstoupil zákon v platnost a nastalo obecné bourání, protože zákon zapomněl na výjimky. Bralo se to podle lineálu. Nedbalo se na staré památky a významné stavby. Místo ozdravění, se nadělalo mnoho škody. Pod heslem ozdravění města se často skrývala primitivní bezmyšlenkovitost, někdy hrubý vandalismus a jindy zase zájmy osobní ziskuchtivosti, bezohledné k starým výtvarným hodnotám.

Bestia triumphans (Triumfující bestie), tak nazval svojí brožuru Vilém Mrštík, kterou vydal v roce 1898 z podnětu pražských architektů, výtvarníků a spisovatelů, (jmenujme za všechny, Zdeňku Braunerovou, i když je to jiný příběh), na obranu staré Prahy. Mrštíkovo dílo burcovalo pražskou lhostejnost pozdě. Chápal, že nelze z Prahy dělat muzeum, ale že je nutné chránit cenné památky.
Roku 1900 byl založen klub Za starou Prahu. Jeho působením byly zachráněny nemnohé památky.

Problém s bouráním a stavěním nového v Praze, se táhne jako červená nit stoletími. Bohužel je nenávratně ztraceno, co mělo být zachováno i dalším generacím, ať se jedná o budovy, nebo kašny, či sochy. Je ale pravda, že mnoho nových staveb, které v Praze vznikly, jsou její chloubou. Za všechny budu jmenovat tu nejméně kontroverzní a tou je Obecní a representační dům, který byl postaven na místě Králova dvora u Prašné brány - obydlí králů. Tehdy se budova Obecního domu, zbudovaného v l. 1905-11, podle plánů arch. A. Balšánka a O.Polívky z r. 1903 netěšila dobré pověsti, mnohým se nelíbila, ale postupem času si na ní lidé zvykli a dnes je jedním z klenotů Prahy.

Kolikrát bylo přestavěno Václavské náměstí. Jeho parcely se asi vyvažují zlatem, či drahým kamením. Když není pozemek, ani možnost bourat, tak se to požene vo štok.....jak po tom touží majitelé bývalého Domu potravin ( zbudován v letech 1954-57 podle návrhu architekta M. Gronwaldta, J.Chvaliny a M.K. Řehoře), dnes nepochopitelného názvu, Bílá labuť.
Za našich časů se bouralo a bourá, jako by se nechumelilo. Někdy zdařile, povětšinou k pláči.. Ani klub Za starou Prahu všechno nezmůže.

Na fotografii Dům potravin, když ještě nebyl od Národního muzea odstrčen tou bláznivou magistrálou. V Domě potravin měli nahoře ve třetím patře vynikající ledovou kávu. Od těch dob jsem nikde lepší nejedla (nepila). Jak je vidět na oknech domu - fotografováno v době II. celostátní spartakiády

I dnes stojíme před ozdravěním části Prahy, říká se tomu revitalizace a v okénku hledáčku se ocitlo mimo jiné i Masarykovo nádraží.
Doufám, že ačkoliv tu všechno již jednou bylo, nezvítězí zde znovu Bestia triumphans.
A že k tomu má hezky nakročeno.....

Foto z roku 1910. Kolem roku 1844 Josef Kranner navrhl a zrealizoval průčelí domu čp. 1054-II v ulici Na Poříčí v Praze 1. Podle stránek klubu Za starou Prahu, v roce 2001 vlastník domu, městská část Praha 1, vyhlásil výběrové řízení na prodej tohoto domu a vyjádřil se, že nebude bránit jeho následné demolici. (nejsem si jistá, ale myslím, že už bylo zbouráno).

Místo tohoto domu U Špinků, zbouraného r. 1912 stojí a doufám stále bude stát, stará známá Koruna. Snímek je asi z r. 1910.



Nároží Václavského náměstí a Vodičkovy ulice s věží a domem U Lhotků. Zbořeno r. 1913

Detail fota s Našeptavačem



Prameny:
Praha před osmdesáti lety od Leoše Karla Žižky, Prahou krok za krokem od Emanuela Poche
Zajímavé stránky - rozklikněte si nejen aktuálně a pragensie, ale i věstník 2-3/2007 na stránkách http://www.zastarouprahu.cz/
Fotografie, vč. perexu pocházejí ze jmenované knihy a Dům potravin ze stránek kl

Zánik a vznik obchodního domu DIAMANT

Rekonstrukce objektu "DIAMANT", Václavské náměstí 3, Praha 1
V obchodních prostorách a kancelářích administrativní budovy mezi hotelem Ambasador a Korunou bude zbudován hotel. Dům se nachází v dolní části Václavského nám. na parcelách původních domů postavených ve 2. pol. 14. stol. a je součástí památkové zóny Prahy 1. Projekt přestavby na hotel s vyhlídkou na panorama Prahy a přípravné práce včetně územního rozhodnutí a stavebního povolení zajistil prostřednictvím spolupracujících firem společnost RSV-MAX.


Spolupráce s investorem po zajištění vydání územního rozhodnutí, stavebního povolení a povolení k odstranění stavby byla ukončena.

Technická charakteristika:
dům se nachází v dolní části Václavského nám. na parcelách původních domů postavených ve 2. pol. 14. stol. a je součástí památkové zóny Prahy 1
využití pro hotelové prostory s vyhlídkou na panorama Prahy
počet pokojů 97 / 194 lůžek
komplexní územní a stavební řízení, koordinační činnost
zajištění projektové dokumentace
Užitná plocha:
zastavěná plocha: 2 611 m2
2 PP
6 NP
Zahájení inženýrské činnosti: 04/2002

Ukončení inženýrské činnosti: 05/2007

Investor:
Duha Property s.r.o., Národní 41/973, Praha 1
Architektonické ztvárnění fasády:
DaM s.r.o., Ing. arch. Petr Malinský, Nad Malým Mýtem 1739, Praha 4
Dodavatel projektu:
RSV - MAX, spol. s r.o., Krymská 12, Praha 10
Projekční kancelář:
Energoprojekta Přerov, spol. s r.o., Dluhonská 43, Přerov
Investorsko-inženýrská činnost:
RSV - MAX, spol. s r.o., Krymská 12, Praha 10

Pražské obchodní domy

Nejstarší obchodní dům projektoval pro Prahu vídeňský architekt Theofil Hansen - dnes Benetton dříve Dům koberců a Dům elegance Na Příkopech, postavený v letech 1869 – 71.

Vrcholem předválečné architektury byl dům BÍLÁ LABUŤ, Na Poříčí, od Jos. Hrubého a Jos. Kittricha (1937 – 39). V tomto případě zakryla prosklená stěna technické příslušenství, zejména výtahové šachty. Sjednotila tak i významově celé průčelí. Nechyběla ani terasa s restaurací a kavárnou.

Dětský dům, na rohu Rytířské ulice a Na Příkopech, konstruktivistická stavba od arch. L. Kysely, postavená v letech 1927 – 1928 jako banka, pro obchodní dům, adaptovaná v letech 1950 až 1952 arch. F. Cubrem

Obchodní dům TETA v Jungmannově ulici, postavený v roce 1933 jako jednotkový, arch. A . Mühlsteinem a V. Fürthem, v letech 1996 - 1997 byl dům upraven a rozšířen do Františkánské zahrady podle návrhu J. Kerela a Z. Hölzla

Architekt Kohn a F. Řehák se v novostavbě obchodního domu PERLA (1930-32) – dříve ARA-dnes IPB, vyrovnávali s problémem exponovaného nároží na rušné křižovatce ulic Perlová a 28. října, dříve Ovocná.

DŮM MÓDY od architekta J.Hrubého 1954 – 1956 a DŮM POTRAVIN na Václavském náměstí, od architekta M. Gronwaldta, J.Chvaliny a M.K. Řehoře z r. 1954-57- dnes firma Bílá Labuť, Václavské náměstí .

BAŤA- konstruktivistická stavba na Václavském náměstí, navržená arch. L. Kyselou z let 1928-1929. Společně se sousedícím domem Lindtovým z roku 1927 jsou oba domy příkladnou ukázkou funkcionalizmu.

Z novějších obchodních domů můžeme jmenovat projekt Miroslava Masáka, který v obchodním domě MÁJ /nyní Tesco/ (1975) zdůrazňuje kontrast prosklených stěn s plnými plochami v souladu s funkčním členěním budovy a jako samostatný prvek přičleňuje nástupní přístavbu s pojízdnými schodišti na úrovni hladiny Spálené ulice
Dům bytové kultury (nebo-li OLOK) je jedním z nejvýznamnějších a také nejznámějších děl Věry Machoninové, která spolupracovala velice často se svým manželem Ladislavem Machoninem. Tato stavba je však samostatný projekt pouze Věry Machoninové samotné. Manželům Machoninovým byla zakázána činnost krátce před otevřením jejich společného díla – obchodního domu KOTVA na pražském Náměstí Republiky. Projekt Domu bytové kultury byl však již v té době schválen k realizaci. Autorka díky zákazu veřejně tvořit mnoho svého času trávila při odborném autorském dohledu při stavebních pracích. Vznikl díky tomu unikátní celek – podle slov architektky „reprezentativní výstavní plocha nábytku“.

Porodnice u Apolináře

http://www.apolinar.cz/porodnice/index.htm
Historie

Začátky nejen pražského porodnictví, alespoň co se týče nemocničního zařízení tak jak tomu rozumíme dnes, nebyly vůbec snadné. A to i když v roce 1784 nařídil Josef II., aby část těchto ústavů byla vydržována ze státních prostředků. Ve stejném roce pak císař daroval budovu čp. 447 u kostela sv. Apolináře na Novém Městě pražském pro zřízení nové státní porodnice a nalezince. Postupně se zdejší poměry, včetně prostorových, staly takřka neudržitelnými.

Počátkem druhé poloviny 19. Století se tedy potřeba porodnického ústavu jevila jako velmi aktuální. Stavbu Zemské porodnice inicioval hrabě František Thun-Hohejnštejn. Jako stavební parcela bylo vybráno místo, kde se odedávna říká Na Větrově, částečně v tehdejší Herzově zahradě a také tam, kde stál dříve dům U Herodese.
Vypracováním projektu byl pověřen český architekt Josef Hlávka (1831-1908). Ten nejdříve prostudoval dostupnou lékařskou literaturu o porodnictví a to z důvodu, aby projekt a následná realizace co nejlépe vyhovovaly svému účelu.
Poté se rozhodl pro čtvercový půdorys objektu se čtyřkřídlým jádrem a s obdélným vnitřním nádvořím. V hlavním průčelí, které je obrácené do ulice Viničné, jsou tři rizality, střední z nich je rozšířen o polygonální arkýř kaple. K podélným křídlům pak přiléhají kolmo dvě trojice bočních křídel. Ta jsou řešena jako dvojtrakt a jejich pokoje, představující lůžkovou část, jsou orientovány k jihu.

Dodnes je tato stavba pokládána za jeden z nejzdařilejších novogotických objektů u nás a experti na nemocniční stavby, architekti i historici lékařství obdivují důmyslné řešení budovy z hlediska jejího účelu. Jedenáct relativně samostatných traktů je propojeno chodbami. V průčelním dvoupatrovém křídle je umístěna kaple a správa porodnice, vnitřní dvorek za tímto křídlem byl z obou stran obklopen dvěma porodními trakty a posluchárnami, z nichž vybíhaly na obě strany tři patrové pavilony - lůžková oddělení.Dalším traktem byla kuchyň, strojovna a prádelna.

Porodnice měla 367 lůžek. Celý objekt byl rozdělen pomyslnou středovou osou na dvě části, ve východní měla být umístěna klinika lékařská, v západní klinika babická. Hned po otevření porodnice byla založena druhá porodnická klinika pro lékaře, a proto bylo nutno změnit vnitřní členění ústavu tak, aby pojalo nikoliv dvě, ale tři kliniky. A tak např. tajné oddělení se muselo spokojit pouze s jedním křídlem východního přízemí.
Takovéto architektonické řešení mělo jednu obrovskou výhodu. Pokud na jednom z oddělení vypukla infekce, mohlo být okamžitě uzavřeno, aniž by to narušilo celkový chod nemocnice.
Vlastní stavební realizace rozlehlého objektu byla provedena v letech 1867-1875 ve stylu severoněmecké gotické architektury.
Největší komplikace v průběhu stavby nastala proto, že v roce 1870 architekt Josef Hlávka částečně ochrnul a byl odkázán na pojízdné křeslo. Zásluhou častých konzultací právě s Josefem Hlávkou na jeho zámku v Lužanech dovedl stavbu do zdárného konce Čeňek Gregor (1848-1917).

Budova Zemské porodnice je vyjímečná tím, že zde bylo použito jako stavebního materiálu režných červených cihel, které nedostaly omítku. Výsledným dojmem je dnes pocit, jakoby sem budova byla přenesena z jiného prostředí, nejspíše z Anglie.

Červený dům, jak byl také Pražany nazýván , se stal vítaným útočištěm svobodných a opuštěných matek. Proto byl zde také tak zvaný nalezinec, kde mohly rodičky své mnohdy nechtěné potomky bez dalších možných potíží zanechat.

Zemská porodnice měla též zvláštní vchod, který vedl na tak zvané tajné oddělení. U toho čas od času zastavil kočár a bohatá dáma z lepší společnosti, s obličejem zahaleným závojem, se rychle spěchala zbavit plodu své mnohdy hříšné lásky.
Dítka, která se v Zemské porodnici narodila, byla křtěna v arkýřové kapli, částečně umístěné ve středním rizalitu hlavního průčelí. Ta byla zasvěcena sv. Kříži a patřila do farní osady u kostela sv Apolináře. Na zdejší faře také byla vedena matrika narozených.

Díky Národním Listům se zachovalo vědomí o prvém zde narozeném děcku. Ty přinesly 28.dubna 1875 stručnou zprávu: "Nová porodnice již odevzdána jest svému účelu. Předevčírem večer přijala prvého novorozence, holčičku. Matka její jest Barbora Koutná z Rožmitálu."
Platící rodičky si mohly vybrat ošetření v první, druhé a třetí třídě. Na pokojích třetí třídy byly umístěny i neplatící ženy. Jen ty směly být demonstrovány posluchačům lékařské fakulty. O rodičky zde pečovala jedna porodní bába, tři opatrovnice a kuchařka se služkou. K těžkým porodům byli voláni ranlékaři ze všeobecné nemocnice. Velkým nedostatkem ústavu byla skutečnost, že zde nebyla voda, kterou bylo nutno denně dovážet z novoměstských nádrží, v době sucha a v zimě často až z Vltavy.

Světová architektka Eva Jiřičná

Světoznámá architektka Eva Jiřičná, od 60. let žije ve Velké Británii. Její dílo ocenila i Americká asociace architektů. Po roce 1989 navrhla i několik staveb i v České republice:
"Když jsem začala v Praze pracovat, a my se strašně urputně zabýváme detailem, takže našim konstrukcím se vždycky říká jewelry nebo šperk, tak tady nebyl nikdo, kdo by udělal skleněnou příčku, kdo by udělal pořádně sádrokarton, nikdo nebyl schopen udělat slušný výrobek. Neustálé hádky. A já jsem si v tomto okamžiku řekla, že jestli bych chtěla něco dělat v České republice, tak by to bylo přivést zpátky tu schopnost těch takzvaných zlatých českých rukou a řemeslníků, kteří dovedou udělat slušnou práci."

http://www.svet.czsk.net/clanky/osobnosti/jiricna.html