Politici versus důchodci, aneb jak jsem se došourala do důchodu a jak tedy koukám...

Začnu trochu ze široka, ale jen malinko.
Za mých mladých akčních let jsem vnímala důchodce jako chudé příbuzné. Všeobecným veselím byly historky, jak se pozná důchodce a několik více-méně nevtipných vtipů, jak je záslužné, když se důchodce přejede autem. Byl to dost drsný vtip a vzhledem k tomu, že vtipy si nepamatuji, komolím je, když mi náhodou některý uvízne v hlavě a ani si na ně nepotrpím, správnou verzí nemohu sloužit, jen jak jsem nastínila.
Jak se kdysi poznal důchodce: Oblečen v převážně temné barvy, hlavně v barvě hnědé, o módě se nedalo mluvit, móda byla dávno vyšumělá. V síťovce si taková smutná postava nesla láhev piva desetistupňového, čtvrtku chleba a uzenáče. Dnes sice uzenáč nepatří mezi potraviny nejlevnější, ale tehdy ano.

Narodila jsem se do země se systémem daným, který jsem neovlivnila. Prostřednictvím představitelů 3 mocností jsme byli určeni do východního bloku a dalšími dějinnými událostmi, o které se postarala naše většina předválečné generace, bylo naše ideologické zaměření zpečetěno.
Od malička jsem poslouchala, že žijeme budováním radostnějších a blahobytných zítřků, a ve škole nám bylo hlásáno, že dobrými známkami dáváme ránu americkým imperialistům a tím se zasloužíme o mír na celém světě.

Když jsem trochu rozumu pobrala, měla děti, měla jsem tu vymoženost, že jsem směla a hlavně musela pracovat, jakože rovnoprávná žena s mužem. To bylo sice hezké, ale kloubit to s těmi dětmi, když pracovní doba byla od někdy do někdy, bylo docela náročné, kór když se na potraviny většinou stály fronty. Život byl tedy ve stylu kvapíku, ale nestěžuju si, jen to konstatuju. Byla to doba, kdy hlavním heslem dne bylo – nechte (nechme) to dětem. Myšleny některé potraviny, např. na jaře i obyčejná jablka. I generace před námi takto postupovala a měli to za války i během ní, horší.

Politicky jsem měla chápat, že jenom usilovnou prací se budou mít naše děti lépe. Stále se budoval mír, žně nebyly žně, ale boj o zrno a v sobotu i v neděli se budovalo v akci Z cokoliv, co bylo potřeba, jako např. kulturní dům. Kdo nešel, byl nepřítel.
Hranice byly otevřené jen do socdem zemí a pro někoho ani to ne. Kdo měl podnikavého ducha, mohl si ho nechat hezky v pokojíčku doma, protože podnikat se zde nedalo. Kdo chtěl na zkušenou do světa, každý nemohl, jen vyvolení. Kdo chtěl studovat ve světě, tak zase jen vyvolení, někteří nemohli studovat ani ve své domovině.
Mzdy jsme dostávali podle tabulek. My dva s mužem jsme měli povolání, které bylo určitým způsobem optimistické, protože byly vidět hmatatelné výsledky. Jak v projekční, tak i realizované části. Tedy dům, byty, komunikace, obchody, apod. na jejichž vzniku jsme se podíleli, byly vidět.

V době, kdy většina mé generace žila všedním životem budování zítřků, v přesvědčení, že k žádné politické změně za jejich života nemůže dojít se dít začalo. Prasklo to, bouchlo to, a byl tady místo socializmu kapitalizmus. Podrobností netřeba. Dějiny jsou čerstvé. Všichni byli nadšení, všichni se na sebe usmívali a zaklínali se, že si teď utáhnou opasek, že teď vydrží nějakou dobu v odříkání, ale že konečně těm našim dětem bude líp...

Všimněte si prosím, celým psaním se prolíná jako červená nit - lepší zítřky pro naše děti.

V rámci velkého třesku, kdy podniky jeden den byly, druhý den nebyly, bylo nutné řešit vše téměř v poklusu. Řešila jsem, změnila jsem, přeškolila jsem se z technika na ekonoma. Docela úspěšně. Dokonce na konec mi bylo nabídnuto zaměstnání.

Před třemi lety jsem odešla do důchodu, dokonce po určitém čase po nároku na něj. Nevím jak kdo, ale já toho měla za celý život plné kecky. Cítila jsem, že je to tak akorát. Celý život jsem něco musela, tak konečně začíná období střídání stráží, teď už nemusím...

Je 20 let po velkém třesku. Naše vládnoucí politická seskupení ve dvacetiletém kapitalistickém období umožnily svými, mnohdy záměrně nejasnými, zákony tunely, úpadky podniků, které by padnout nemusely (nechtějte na mě příklady, žili jste zde jako já), korupční- nevyjasněné aféry, předražené státní zakázky, zmanipulovaná výběrová řízení, zvýhodňování neumětelů z důvodu příbuzenských či závazkových vztahů, poskytování trafik, rozkradení majetku, atd. atd.
Dnes se hovoří o miliardových dluzích. Za dvacet let hospodaření se nedá mluvit o dluzích z předlistopadové doby. Nebudu pitvat, která strana vládla déle a která má větší vinu na současné situaci. To je naprosto zbytečné.
Aby naši vyvolení, lidem zvolení Ti nejlepší z nejlepších obhájili svá korýtka, své posty, moc a prebendy z nich plynoucí, umravňují tu nejslabší část obyvatel, aby svými požadavky na důstojné důchody nezadlužovala další generace, aby měla pochopení pro blaho svých dětí, jakoby ho neměla na zřeteli celý život.

Důchodci se leckdy opovrhuje, mají přezdívku – duchny, vyžírkové apod. Tito důchodci mají pochopit, že teď, když jsou staří a lékaře potřebují více než mladí (tedy většinou, ne vždy je to pravidlem), tak mají jásat, že je jim umožněno si připlácet na léky a recpty. Od nich se nechce, aby sklonili hlavy a řekli si, ach jo, co se dá dělat, oni po nich ještě chtějí, aby se radovali, že to jinak nejde a že mají pro to pochopení a zase říkali, jen to nechte dětem...

Ohledně zdravotnických poplatků jsem napsala, že je budu platit i ráda, až někdo povolaný pro zdravotnictví zajistí:
1. Solidní ekonomickou zprávu o stavu ve zdravotnictví, zpracovanou předním ekonomem
2. Špičkového managera pro řízení zdravotnictví (ne lékaře)
3. Rozbor dopadu na sociálně slabší skupinu lidí a vyvození důsledků a následných opatření
4. Hledání jiných zdrojů dofinancování zdravotnictví
5. Změnu organizace práce a ohodnocení zdr. personálu
Nikde jsem neslyšela, že by se zdravotnictví řešilo na půdě zdravotnictví, tak jak jsem to sepsala do pár bodů.

A ještě na závěr.

Ti z mladší generace, kteří nás viní z toho, že se kvůli nám naše země zadlužuje a že jim ničíme budoucnost. Začněte něco pro svoji budoucnost dělat sami a svým rodičům poskytněte důstojné stáří. Nejen z vlastní kapsy, ale i prostřednictvím poltické angažovanosti a zákonů.

Na toto zamyšlení reagoval, dne 16.9.2009 svým článkem na blogu Lidovek pan Viktor Drvota:

Důchodkyni, paní Nadě.
Těchto pár myšlenek se mi vynořilo, když jsem si přečetl článek paní Nadi Dubcové o důchodcích a jejich problémech. Byly zprvu myšleny jako diskuse pod její slova. Ale těch mých slov bylo trochu mnoho. A tak přijměte tento článek jako samostatný výtvor. .

Moje maminka měla 630 korun československých důchodu do měsíce. A patřila k těm chudým příbuzným, jak o nich paní Naďo laskavě mluvíte .Jen obsah její nákupní tašky byl snad trochu jiný, než láhev piva a uzenáč. A mohu vám říci, že ty podařené fóry znala i ona a než vstoupila do jízdní dráhy, tak se obezřetně třikrát rozhlédla… Aby si nějaký zvláště uvědomělý soudruh nechtěl zlepšit kádrový posudek….- A byly také ještě jiné dobroty pro chudé proletáře….Proletář, proletář? Co to blábolím proletář v zemi s vládou proletariátu? To byli tedy Proletáři také v zemi proletariátu? To by se tedy jednalo o proletáře na kvadrát!- Takže moc daleko to nedotáhli ti koumáci bolševícký ... Co všemu tak dobře rozuměli, protože koukali přes brýle vědeckého socialismu a tak jim bylo všechno jasné. A nikdo, hergot, nemusel mít blbou náladu. Nějaký lump mohl prohlašovat, že tady jsou chudí. Tedy chudáci. – Tak na to prosím byla metla. Takovému ničemovi, který hledá blechy tam, kde nemohou být, je potřeba nakopat zadek a případně ho i zavřít do ajnclíku. My ti dáme chodit na brigády v akci Z. Ty padouchu, to by se ti to žilo, budovat socialismus a dokonce si i zpívat.- Naproti tomu jeden ze strýců měl také důchod, jestli se to dá nazvat důchodem . Přes 3000 korun. Takže nebylo všechno šedivé. Že ano soudruzi. Nebo jak? . No a za 40 let bujného skotačení, kdy kilo chleba bylo za korunu, začaly padat balkóny lidem na hlavu- a to i uprostřed města pražského. Takže, řekněme z 9. místa mezi zeměmi s nejlepší ekonomií na světě ,to bylo před nástupem rudé jedenáctky (tady se nejedná o Spartu- ty jsou temně červení – tito a tyto byli rudí a rudé jako krev- jako Garibaldi) nás pozvolna a opatrně posadili, prosím pochopte tu jemnocitnou snahu- aby se nám nic nestalo, prdelkou do studené louže. A nastala i doba, kdy všechno už ˇzařídiliˇ a fantasie jejich koumáků již nemohla přijít na nové zdroje zábavy.A tak pozvolna a pomaloučku přicházel listopad 1999. Proletáři zůstali proletáři a ti druzí? To nebyli žádní soudruzí. Oni přece nejsou druzí….. Vždyť oni jsou ve skutečnosti první u korýtek a koryt- - tak jak by mohli být druzí?- Takže český jazyk musí najít nový výraz pro ..,no o koho ono vlastně jde?. Áno , áno -něco jako Souprvní . No a máme ring volný a druhé- nebo kolikáté je to -kolo . Tentokrát v jiném seskupení . Systém se jmenuje já na bráchu a brácha zase na mě. A opět jde o miliardy. Takže milí Jardové, když je někdo blbej , tak není chytrej a proto nemůže mít peníze. Vždyť takovej blbej by z těch peněz nic neměl, jenom by utrácel. A co by z toho bylo? No přece, jenom spousty závisti. Paní Naďo píšete, že jste se narodila do země s předem určeným ideologickým zaměřením.A toto zaměření nešlo ovlivnit. Díky 3 mocnostem a předválečné generaci, jsme se ocitli na klíně strýce Stalina. A ten s námi hrál ustavičně přesilovku. - Přiznám bez mučení, že jsem se narodil před druhou světovou válkou . 10 milionů osamělých - proti 80 milionům. Zvonil tehdy zrady zvon. Ve vzduchu viselo osudové napětí. Strejda, co mi dával krásný knížky říká a na do smrti bude v mojí paměti říkat: Dejte mi břízu a já jdu . -A taky se mi v noci zdálo, bylo mi 10 let, jak stojím v řadě s ostatními obyvateli Prahy. A oni- tedy němečtí vojáci – nás rozpočítávají a každý desátý bude zastřelen.-To byl jeden z návrhů, které se měly uskutečnit po smrti Heydricha.- Že jsem viděl padat bomby , které jsem měl přímo nad hlavou- za jednoho krásného únorového dne uprostřed Prahy. Střelbu kolem rozhlasu v 45. a i 68. Zatýkání, mučení, popravy. Horáková…. A přece bych řekl, že jsem Čech a nechci měnit. A ta generace osudových rozhodnutí je i částí mojí krve. Co bych dělal já ve stejné situaci ? Sám nevím.- Jsou to ale moji lidé. Nemám se za co stydět. Ti, kteří chtějí soudit a odsuzovat – budiž, mají svůj názor a myslí si, že ten je dobře fundovaný.- Vidím, jak šedá je teorie proti zelenému stromu života.- Toto je moje domovina.Tady vyrůstají lidé z mého masa a kostí. Jsou to i moji předkové a i moji následníci. Jsem to i já v nich.. A dost možná, že některý z Vašich učitelů byl i příslušníkem mého ročníku. Je těžko předpovědět, čím jednou budeme v našem životě. – A i soudruh Stalin měl svou oblíbenou píseň Suliku. Tak nemůže být tak hrozný, myslel mnohý z nás… Ale hlavním mottem vašeho hezkého článku , jako šídlo v pytli , je otázka spravedlnosti. Ne té psané v zákonech a literách, ale v hlavách lidí.Vy napíšete slova svého vyznání a někoho napadne následovná odezva: ˇNejhorší na tom je, že Vaše generace si neuvědomuje, že něco jako důchod vůbec nemusí být. Pěkně děkuju, paní, nechce se mi platit na Vás a vyjít s prázdnou!ˇ- A o něco dále: Radši si važte naší "solidarity". – Zde jde o projev svobodné mysli. - Když někdo promluví , mluví nejen o tématu o němž se vyjadřuje, ale hlavně sám o sobě. Ta doba, do které se hodí slova shora zmíněného pisatele je neurčitá. Vikingové na příklad měli řešení tohoto problému, tedy lék na stáří: skok z vysoké skály. A něco na tom bylo. Rychlý a krátký konec. - Každá společnost má své řády . Čím vyspělejší je společnost, tím méně hlasů podobných pisatelovu. – Společnost má tedy nejen úkol a povinnost sehnat prostředky na sociální účely , ale také musí být schopná obhájit slabší proti belzebubům . - Dělá česká společnost vše pro své občany vyššího věku? Význam pisatelova hlasu říká jasně a nesmiřitelně: Ne, současná společnost nedělá to, co se na kulturní stát sluší….- A co by měla společnost dělat? Nemluvím o výchově, což je komplexní otázka pro mnoho resortů.K lepšímu pochopení otázek na příklad důchodců je potřeba , aby sami důchodci se snažili o zřízení vlastní organizace, která se stará o zachování práv pro starší lidi a která se účastní i práce v parlamentu. Taková organizace nemusí být příslušná k nějaké politické straně. Je politicky nezávislá a dostává dotace od svých členů , v podobě příspěvků a též státní podporu. - Měl by vycházet i celostátní časopis, kde se probírají aktuální problémy pro důchodce zejména sociálního , právního nebo zdravotnického obsahu . Také se na stránkách časopisu pro důchodce pranýřuje diskriminace na základě věku. Takže ona stávající praxe , kde jako argument přichází nadávky- to duchna či vyžírka, neprojde bez odezvy.- A v neposlední řadě je potřebný speciální ombudsman pro důchodce. Ta dnešní , centrální funkce ombudsmana nestačí na celou společnost. Určité resorty, mezi nimi v první řadě otázky diskriminace na základě pohlaví, stáří, etnického původu musí mít své vlastní odborně vyškolené ombudsmany. - To je několik popudů k zamyšlení. Děkuji za pozornost.
Viktor Drvota Důchodkyni, paní Nadě.
Těchto pár myšlenek se mi vynořilo, když jsem si přečetl článek paní Nadi Dubcové o důchodcích a jejich problémech. Byly zprvu myšleny jako diskuse pod její slova. Ale těch mých slov bylo trochu mnoho. A tak přijměte tento článek jako samostatný výtvor. .



MUDr. Viktor Drvota