EVA JIŘIČNÁ

Úspěch? No a co? Převzato z portálu Lidových novin
23. dubna 2010

S nejslavnější architektkou českého původu Evou Jiřičnou o vaně z platiny, o světě bez limitů a taky o tom, proč by se princ Charles neměl stát králem.

Vy máte ale krásnej klobouk, ten vám závidím,“ zírá Eva Jiřičná (71) okouzleně na fotografovu hučku, pravda, zakoupenou v New Yorku. Vitalita téhle elegantní lady je obdivuhodná. Ve věku, kterého se jen dožít je úspěch, má program rozpočítaný na minuty. Křehce působící dáma je vstřícná, usměvavá a skromná, určitě si ale umí pevně stát za svým, vytrénovaná desetiletími hádek se stavbyvedoucími, památkáři i investory. Což nám koneckonců předvede, když ostře zkritizuje prince Charlese za to, jak se plete do architektury. Při tom všem ale „královna skla a kovu“ stojí nohama pevně na zemi. Ostatně oblíbené úsloví jejího dědečka prý bylo: „Husa přeletěla moře a přistála jako husa.“ Zkrátka člověk by si o sobě neměl moc myslet. Dokonce ani když je komandérkou Řádu britského impéria.

* Když se člověk dnes rozhlédne, uvidí americké haciendy s blankytnými bazény, zemljanky zapuštěné do země, nové zámky s cimbuřím, lofty z továrních hal, celoročně klimatizované skleněné krychle, domy, co vypadají jako periskop. Co je vlastně teď v architektuře moderní?

Já myslím, že všechno to, co jste vyjmenovala. Začali jsme být tolerantnější ke všem vlivům. Taky vidíte dívku v minisukni vedle jiné, která má sukni ke kotníkům, ženy zahalené až ke krku a některé odhalené až do pasu. Já se domnívám, že celá ta škála možností, která se nám v jídle, v architektuře, v módě nabízí, je známkou naší doby.

* Nesouvisí ten chaotický estetický ideál s hýřivostí?

Trošku ano. I když s recesí hýříme trošku méně, pořád žijeme v přebytku. Ale taky se nám otevírají nové obzory, zkoušíme jiné věci, což je dobře.

* Jsou na tom Češi hůř, nebo lépe se stavebním vkusem než Angličani?

Nevkus v Anglii existuje jako tady, nevkus je internacionální nemoc.

* Takže to není tak, že v bohatší zemi se staví méně špatné architektury?

Bohužel ne. Bohužel to s penězi moc nesouvisí. Vkus souvisí spíš s inteligencí a se vzdělaností, s výchovou. Ve skandinávských zemích je nevkusu méně, protože se ve škole odmalička učí o kvalitě životního prostředí. Češi se ve škole učí počítat, správně psát čárky, ale nikdo nevychovává děti ke kultuře bydlení. Ani v Anglii ne.

* Co je podle vás dnes největší luxus?

Víte, luxus může jít do naprosto nehorázných mezí. Jeden člověk zDálného východu si dal ulít vanu z platiny. To už ani není k smíchu, spíš je mi ho líto, když něco takového potřebuje. A někdy zase lidi potřebují velký prostor, a pak v něm nevědí, jestli mají jít z jedné místnosti do druhé, nebo z druhé do třetí nebo co. Nebo si koupí nejdražší židli, jakou vůbec lze koupit. Abych řekla pravdu, mě to vlastně nezajímá. Když člověk má peníze, je to na něm, aby si je utratil. S penězi se dá udělat mnoho dobrých věcí, jenže takových lidí, co za sebou nechají nějaký pěkný park nebo dají třeba umělcům příležitost udělat krásnou sochu, je velice málo. Kdo má peníze, většinou koupí to, co se za velké peníze prodává. A když něco stojí osm milionů dolarů, tak to přece musí být dobré. Ale řekla bych, že se tím svět stává chudším.

* Ještě pořád, i po těch 20 letech, se liší život v Británii a v Česku?

Anglie nikdy nebyla okupovaná. A život v té jedné společenské skupině probíhá de facto ve stejných kolejích, jako probíhal třeba po první světové válce. Druhá věc je, že v Anglii je teď hodně cizinců a mnoho z nich má velice nízký životní standard. A ten je nižší než tady. Kontrasty jsou v Británii daleko větší než v Česku.

* Řekla bych ale, že Britové jsou na sebe vlídnější než Češi.

No když jsem přijela před čtyřiceti lety do Anglie, tak o tom vůbec nepochybujte, že to tak bylo. Šokovalo mě třeba, že mi průvodčí v tramvaji poděkoval, když jsem si od něj koupila lístek. Prostě děkuji nebo promiňte jsou nejdůležitější slova anglického slovníku, jsou daleko častěji používána než tady. A taky když jedu autobusem v Londýně a na někoho se usměju, tak mi prostě úsměv oplatí. A tady? Když se na někoho usměju, je pravidlem, že se ten člověk podívá doleva, doprava, jako komu to patří... A pak zabodne pro jistotu pohled do podlahy. (směje se) To se časem spraví.

* Mimochodem, naučila jste Brity vyslovovat své jméno?

(rozesměje se) O to jsem se ani nesnažila, to totiž není možné. Oni umí jen anglicky. Je to prostě nezajímá. Mně říkají Íva. A já se tak už radši sama představuju, přece se nebudu hádat pokaždé, když mi někdo zatelefonuje. Moje příjmení vyslovují Džerykna.

* Když jsme u vztahů mezi lidmi, mrzelo vás, když vás tady obviňovali, že jste jako předsedkyně poroty soutěže na národní knihovnu nadržovala ze známosti Janu Kaplickému?

Víte, já jsem s Kaplickým žila deset let. A když se partneři rozejdou, měli by se nenávidět, ne? Mrzelo mě samozřejmě, co se psalo, protože to nebyla pravda. Já jsem byla jedním členem té komise, kde bylo osm lidí. A já do posledního okamžiku nevěděla, že všichni ostatní budou hlasovat pro ten projekt. Já jsem taky nikdy neřekla, že ten projekt preferuju, ta budova prostě byla lepší než ostatní. Taky když teď půjdete na Kaplického výstavu, kterou jsme včera otevřeli v DOXU, uvidíte, jak ten člověk celý život neúnavně pracoval. Nikdy nekoukal do stropu, vždycky držel tužku, většinou i dvě tužky, protože on kreslil oběma rukama.

* Je těžší prosadit nějaký futuristický projekt v Británii, nebo v Česku?

Tady je to, myslím, horší. Angličani jsou zvyklí být tolerantní daleko delší dobu. Takže tam sice taky někdo nad projektem zakroutí hlavou, taky se leccos napíše, ale oni jsou trochu flegmatičtí a nakonec si zvyknou. Hodně konzervativní je jen skupina kolem prince Charlese.

* Tady mluví do architektury prezident a v Británii zase princ Charles?

Ano. Všichni architekti v Londýně mají problém s princem Charlesem, kromě několika, kteří dělají přesně to, čeho si princ žádá. Princ Charles podporuje architekturu doby, ve které se stavěly jeho zámky, všechno ostatní je špatně. Richard Rogers musel nedávno odvolat svůj projekt, protože se princi Charlesovi nelíbil. Byla vypsána nová soutěž. Princ Charles se chová naprosto nevhodně a nedemokraticky. On si to může dovolit, protože je princ Charles, ale všichni mu to vytýkají. Doufám, že on králem nebude. Řekla bych, že jeho synové jsou k tomu daleko vhodnější než on, protože on má pocit, že z pozice svého narození může lidem diktovat, čím se mají obklopit. A tohleto kritizování a ničení práce architektů... Například když byl tady v Praze a já jsem ho provázela kostelem svaté Anny, tak se rozčílil nad tím, že jsou tu barokní výzdoby. „Máte v Praze baroka přece dost – tak to vyhoďte!“ To je pro mě princ Charles. No a co říká pan Klaus o knihovně, to by si taky mohl dát zarámovat. Já jsem ho nikdy osobně nepotkala. On je určitě člověk velice vzdělaný. Ale měl by se jako prezident chovat demokraticky. A ty své názory nedávat najevo způsobem, který ovlivňuje veřejné mínění.

* Rozumí architektuře královna?

Královna architektuře možná nerozumí, možná ano, ale ona se vždycky zachová jako dáma. Přijde na otevření budov Richarda Rogerse jako všech těch packalů, co kopírují architekturu šestnáctého století. A vždycky vykoná svou funkci s úsměvem, popřeje všem všeho dobrého do života. Je to osoba na pravém místě, skvělá žena. Doufám, že nám tam ještě dlouho vydrží.

* Setkala jste se s královnou osobně?

Několikrát. Vzpomínám si, že poprvé jsem ji potkala, když jsem pracovala na projektu přístavu v Brightonu, to bylo někdy v roce ‘80. Jí se ta architektura velkého přístavu asi nemohla líbit. Ale ona v horkém slunci, bez parazolu, všechno prošla, nechala si všecko ukázat, no a pak jsme v salonku prohodily pár vět. Ona naprosto ví, jak se chovat, nic nekritizuje, nikomu neublíží, zapamatuje si to důležité. Vždycky se zachová perfektně. Já jsem neslyšela, že by královna někoho urazila.

* V kinech teď běží dokument Oko nad Prahou o peripetiích kolem Kaplického knihovny. Je podle vás ten projekt definitivně u ledu?

Mnoho lidí si myslí, že se jednou postaví. Jenže v architektuře hraje čas velice důležitou roli. A návrh knihovny je už teď dva roky starý. Kaplický by ji teď určitě udělal jinak a rozhodně by vypadala jinak, kdyby stála jinde. Samozřejmě existují lidé, kteří by knihovnu mohli realizovat, postavit se dá všecko, my už nemáme žádné limity. Ale na té původní parcele jsou bagry, tam už knihovně pšenka nepokvete. A jestli se někde najde jiná parcela... Já se domnívám, že aby se postavila národní knihovna, potřebuje to podporu státu. No, máme před volbami, uvidíme. Moc nevěřím tomu, co slibuje Jiří Paroubek, že když vyhraje, knihovnu postaví. Ale nechci být pesimista. Jestli něco z Kaplického díla má naději, tak je to „rejnok“, koncertní hala v Českých Budějovicích. Zatím se čeká na územní rozhodnutí.

* S Janem Kaplickým jste deset let žila, 50 let jste se znali. Teď hodně pomáháte jeho vdově Elišce. Ve vás opravdu není žádná žárlivost?

Asi pro to nemám geny. Já jsem nežárlila ani na Kaplického první ženu a rozhodně nežárlím na Elišku, která prožila tak neuvěřitelnou tragédii. Já jsem se skoro rozbrečela, když jsem viděla, jak je Johanka svému otci podobná. Oni mají úplně stejné oči, tak trošku smutné. A než se ta malá holčička usměje, projde tím samým procesem jako Kaplický, to měl celý život. On se vždycky podíval a chvíli tam byl takový trpící element. Teď na vernisáži Kaplického výstavy jsem v zahajovací řeči taky řekla, že nejlepším Kaplického projektem byly jeho dvě děti. Víte, Kaplický vždycky vedle sebe někoho potřeboval, protože to byl člověk hodně emocionální. Celý život obdivoval ženy, krásné věci, k čemuž patřilo i to víno i ty lišky na kmíně. Měl štěstí, že se v životě poznal s mnoha ženami, na vernisáži jsem jich taky pár potkala. A se všemi jsem schopná bez jakékoli žárlivosti, dokonce s radostí si popovídat. Zabývat se žárlivostí nestojí za to. I já jsem měla samozřejmě ve svém životě víc mužů než jen Kaplického. Sešli jsme se, rozešli jsme se, jsem vděčná za dobu, kterou jsem s nimi prožila.

* Ve vaší televizní Třinácté komnatě zaznělo z úst vašich přátel, že na vás Kaplický profesně žárlil...

Jo, je to pravda. Ale architekti na sebe pracovně běžně žárlí a já myslím, že na mě žárlilo víc lidí než jen Kaplický. On měl neobyčejný talent a já jsem nedostala od pánaboha toho talentu moc. Takže on si musel jistě právem myslet, jak je to možné, že tahleta osoba má úspěchy?

No tahle osoba měla úspěchy jenom proto, že asi měla jednodušší přístup k lidem, že byla tolerantnější k požadavkům klienta nebo co.

* Každý architekt chce za sebou zanechat něco velkého, o čem všichni mluví. Jak to udělat, aby netvořil víc pro své ego než pro lidi?

To určitě hrozí hlavně na začátku, kdy si myslíte, že uděláte do světa velkou díru. A když pak zjistíte, jak je to těžké, máte spíš plno strachu, jestli to vůbec bude stát. Ale jistě, jsou architekti, kteří to „ígo“ mají do konce života, a možná to jsou právě ti, kteří to dotáhnou dál, protože ignorují vše ostatní. Já možná žádný „ígo“ ani nemám. Člověk musí samozřejmě věřit, že jeho nápad je dobrý, jinak by nemohl nikoho pro ten proces nadchnout. A architektura je týmová práce.

* Vašimi poznávacími znaky jsou sklo a kov, skleněná schodiště. Sklo je křehká věc. Stalo se, že vám prasklo?

Už jsem se časem vycvičila, jak musí být veliký ten kus železa, aby přenesl takový nebo jiný tlak, to je otázka pochopení principu statiky. Samozřejmě se nám stalo, že schody byly nainstalované a já je měla vyzkoušet. Jsem lehká, ale jak jsem šla nahoru, slyšela jsem, jak pode mnou stupně praskají. Museli jsme tu škodu zaplatit. Ale byla to dobrá lekce.

* Dali vám rodiče nějakou radu, která je vám dodnes užitečná?

Já jsem měla skvělé rodiče. Moje maminka byla ale dost přísná, když jsem přinesla jedničku, řekla: „No a co?“ Takže já nic nečekám. To je skvělá filozofie. Dělám, co můžu a jak můžu nejlíp. A když se to nepovede, no a co? Příště to musím udělat lepší. Já nikdy nebrečím nad prohranými soutěžemi, to je maminčina zásluha. A můj tatínek zase říkal: „Když je ti nejhůř, tak se zasměj.“ To můžu každému doporučit.

* Je pravda, že jste prodělala obrnu?

No ano. Byly mi čtyři roky, chytla jsem to v bazénu ve Zlíně, kde jsme se byly s maminkou koupat. Neměla jsem vůbec žádné reflexy. Odvezli mě do nemocnice v Uherském Hradišti, kde ale neměli léky, bylo to za války. Nechali mě na izolaci v posledním patře. Zrovna byly nálety na Uherské Hradiště, takže si pamatuju, jak tam lítaly stíhačky kolem oken. A já byla úplně sama, nemohla jsem chodit, dokonce ani slézt z postele. No ale zaplať pánbů, nějak se to vyřešilo.

* Znamená to, že musíte celý život cvičit, rehabilitovat?

Ano, já cvičím celý život. Ale dělám to ráda. Ono se mi to nakonec vrazilo hlavně do kolen, kolena mám trošičku neohrabaná.

* Působíte jemně, laskavě. Jak se vám jedná na stavbách s metrákovými chlapy, kteří každého překřičí?

No oni by hlavně vždycky chtěli architektům dokázat, že jsou hloupí. A tak já jim řeknu: Pánové, a jak byste to udělali vy? Já to vlastně neumím. Vždycky mi pomohli, když jsem o to hezky požádala.

* To je ale typický ženský fígl, ne?

No možná ano, ale na druhé straně, já to často myslela i upřímně. Protože když jsem začala pracovat v Británii na Brighton Marina, co jsem věděla o tom, jak se lije beton? A když jsem tam chodila a vykládala, že ten beton musí být naprosto perfektní, a on se potom dal do vody a hnedka na něm vyrostly chaluhy, tak mě někdo prostě musel poučit. Ale já se taky dovedu pěkně hádat, když je nějaký detail na stavbě špatně udělaný, myslím, že na to lidi těžko zapomínají. Ale když vidíte, jak na stavbě ti nešťastníci v prachu, v blátě, v zimě pracují, je vám jasné, že by jim architekt měl tu práci spíš usnadnit. A ne aby si bohorovně řekl, že jeho idea je ta nejlepší a je mu fuk, jestli tam pak Vopička na stavbě trpí. A když těm lidem pak ještě řeknete děkuji, vidíte, co to pro ně znamená. Můj první spolupracovník v Anglii mi kdysi řekl: „Nejdůležitější je, když ukončím projekt, abych měl víc kamarádů, než když jsem ten projekt začínal.“ Chudák, už je na pravdě boží. Ale tuhle jeho větu mám pořád na paměti.

***
Eva Jiřičná

Má Řád britského impéria, byla zařazena mezi průkopníky designu 20. století, např. vedle Le Corbusiera. Je členkou Královské akademie umění. Narodila se ve Zlíně, její otec byl architekt. Absolvovala ČVUT a AVU. 1. 8. 1968 odjela na stáž do Londýna, čs. úřady jí sdělily, že její návrat je nežádoucí, a v nepřítomnosti byla odsouzena ke třem letům vězení. Pracovala v ateliéru Louis de Soissons, spolupracovala i s R. Rogersem. Věhlas si vydobyla návrhy interiérů módních obchodů. V roce 1986 založila architektonické studio (druhé má dnes v Praze). Je rozvedená a bezdětná.

OČIMA AUTORKY

Fotograf měl problém: Paní Íva Džerykna, jak její jméno vyslovují v Anglii, při rozhovoru skoro pořád klopila oči k desce stolu. Výraz skromnosti? Rozpaků? Nebo soustředění? Nevím. Měla pečlivě upravené, červeně nalakované nehty. Nešly přehlédnout. Možná se to tak v Británii prostě nosí. Ale mně ty barevné drápky symbolizovaly její neuvěřitelnou energii a posedlost prací. Přitom ve tři v noci jí prý volali, že její odpolední let do Londýna je kvůli islandskému vulkánu zrušen. „Už jsem neusla,“ říká a usmívá se při tom.

Alena Plavcová